Eunuši

Eunuši byli terčem kritiky, posměšků, závisti i nenávisti. Přesto měli v Číně unikátní postavení. Eunuši. Obklopovali císaře, jeho manželku, konkubíny i úředníky. Podíleli se na správě země a rozhodovali o osudu lidí. Měli velkou politickou moc a někteří patřili k nejbohatším mužům země.
Na začátku sedmnáctého století žilo v Zakázaném městě v císařském sídle v Pekingu osm až deset tisíc eunuchů. Jejich služeb se už před tím využívalo po celá staletí, ale za dynastie Ming (1368 až 1644) éra eunuchů vrcholí.
Kdy se vlastně v Číně začali objevovat první eunuši, není známo. S jistotou se ví jen to, že už na úsvitu první čínské civilizace, za královské dynastie Šang v šestnáctém až jedenáctém století př. n. l., se kastrace prováděly.

První písemné zprávy a literární texty o eunuších pocházejí z druhého století př. n. l. Tehdy už byli eunuši určeni k službě na císařském dvoře. Za dynastie východních Chanů už museli být podle rozkazu císaře Kuang-wu-ti (vládl 25 až 27 n. l.) všichni mužští sluhové sloužící dvorním dámám vykastrováni.

Eunuši v době dynastie Ming

Dynastie Ming znamenala rozkvět instituce, kterou se eunuši stali. Bydleli v císařském paláci, to znamená od roku 1421 přímo v Zakázaném městě v Pekingu. Starali se o každodenní potřeby císaře, jeho rodiny a císařských úředníků. Podle poslání se dělili do čtyřiadvaceti základních kategorií: eunuši pečující o kuchyň, zařízení, oděvy, pořádání slavností, atd. Kromě čtyřiadvaceti základních funkcí byly i desítky dalších, drobnějších. Jiní eunuši pečovali o císařské parfémy, o květiny, o cukrovinky. Celý chod obrovského Zakázaného města závisel na eunuších.

Významné funkce v rukou eunuchů

Mezi eunuchy v Zakázaném městě existovala přísná hierarchie. Ti nejmocnější odpovídali za správné uspokojování potřeb císaře a jeho dvora a řídili ostatní eunuchy v paláci. Nejdůležitější byli eunuši úředníci. Císař je většinou nechával, aby za něj vše vyřizovali sami. Získávali tak obrovskou moc a ještě větší úplatky. Za dynastie Ming patřili k nejbohatším a nejmocnějším mužům říše. Celá řada eunuchů diktátorů řídila vládu a další v ní měli významné pozice.

Jako příklad může posloužit proslavený eunuch Liu Čchin. Měl v letech 1505 až 1510 vlivné postavení na čínském císařském dvoře a velmi krvavě a krutě potlačil povstání šlechticů. Díky jemu padlo mnoho hlav významných mužů a na jejich místa dosadil své přátele eunuchy. Eunuši měli významné posty v tajné policii. Císař jim svěřoval velení vojenských pluků se zvláštním posláním. Byli diplomaty, členy čínských vyslanectví v zahraničí, pracovali v justici i v námořních silách. Někteří byli velmi vzdělaní a jejich jména jsou spjata s řadou významných vynálezů.

Tisíce kandidátů

Vidina moci a bohatství, ale i jen představa dobrého života v paláci lákala tisíce mužů, kteří se nechávali dobrovolně kastrovat a snažili se stát císařskými eunuchy. Kastrace byla prostředkem, jak se dostat z bídy. Všichni se proto stahovali do Pekingu. V roce 1532 uspořádalo osm tisíc vykastrovaných mužů demonstraci před císařským palácem. Požadovali, aby byli vzati do císařských služeb. Podle písemných zpráv nejméně pět tisíc z nich byli nevzdělaní, špinaví tuláci vyhublí na kost, kteří neměli nejmenší šanci se do paláce dostat. Místo toho se z nich stávali delikventi. Banditi, kteří působili především v Pekingu a v okolí.

Vstup do paláce

Pokud byl eunuch přijat do Zakázaného města, dostal nové jméno jako symbol nového života a byl mu přidělen patron. Zkušený eunuch, který ho měl na starosti a zacvičoval ho. Mezi nimi se vyvinul vztah učitele a žáka, velmi podobný vztahu noviců a mnichů v buddhistických klášterech.

Vytvářely se také skupiny eunuchů podle toho, komu sloužili, zda císaři, některé z jeho konkubín nebo úředníkům. Jednotlivé skupiny spolu tvrdě soupeřily a vzájemně proti sobě intrikovaly. Občas docházelo i k přímým napadením, srážkám, bojům.

Podle svého postavení měli eunuši i své erby či znaky, ozdobné pokrývky hlavy, lišili se oděvem, účesem, opaskem.

Nejschopnějším eunuchům se dostalo patřičného vzdělání - mohlo být od základního až po nejvyšší. V roce 1420 založil císař Jung-le (vládl 1403 až 1424 a patřil k dynastii Ming) v Zakázaném městě zvláštní školu pro eunuchy, v níž se učili číst a psát, aby mohli opisovat státní dokumenty a vyřizovat císařovu administrativu. Nezůstávali jen u základních textů, četli i čínské klasiky a životopisy významných eunuchů. Mnozí z nich obvykle pod pseudonymem sami psali texty a básně, hráli na hudební nástroje a skládali hudbu.

Jeden z eunuchů, který skončil ve vězení, tam napsal dílo, které je dodnes hlavním zdrojem velmi detailních informací o tom, jak eunuši v první polovině sedmnáctého století v Zakázaném městě žili, jak měli organizovanou práci, jak se oblékali a podobně. Šlo o dobu císaře Čchung-čena (1627 až 1644), posledního z dynastie Ming.

Kariéra eunucha

Kariérní postup představoval pyramidu. Nejvíce eunuchů bylo v základně s nejmenším vzděláním a nejmenšími odměnami. Čím výš, tím bylo eunuchů méně a postavení se úměrně zlepšovalo. Postup byl buď tradiční, nebo za výjimečné služby. Trest za pochybení kariéru zpomalil nebo úplně zlikvidoval. Ze dne na den končilo mnoho eunuchů i těch nejvýznamnějších bez práv, bez poct, bez peněz, někdy ve vězení, někdy přímo na popravišti, v lepším případě jako prostí vojáci na venkově, jako strážci císařských hrobů v Nankinu, zahradníci nebo sběrači odpadů.

Výjimkou mezi eunuchy byli konfuciáni, většina byla buddhisty. Ti nejbohatší nechávali stavět buddhistické chrámy a hráli významnou roli v tehdejším náboženském životě v Pekingu.

Vzdělaní a úspěšní eunuši byli neustálým a vítaným terčem útoků literátů a císařských úředníků. Byly popisováni jako krutí a lstiví, bytosti zcela bez skrupulí, profesionálové v intrikování a v pochlebování. Jejich duševní kvality byly přirovnány k jejich tělesnému zmrzačení. Terčem posměchu byla jejich zženštilost, chvástavost, názorová vrtkavost a především sexuální neschopnost, i když v tomto směru to nebyla tak docela pravda. Existují doložené zprávy o tom, že eunuši byli v mnoha případech velmi přitažliví pro ženy a dokázali je plně sexuálně uspokojit.

Eunuši a rodinný život

Mnozí eunuši měli nejen manželku, ale i řadu konkubín. Obvykle zastávali významné posty a sňatek jim doporučil sám císař. Běžné bylo soužití eunuchů se služkami, které pracovaly v paláci. Sexuální život eunuchů provokoval vždy fantazii lidí. Vyprávělo se o eunuších, po nichž ženy šílely, a jejich sexuální praktiky do všech podrobností popisovaly literární texty i dopisy.

Eunuši s významným postavením si často adoptovali děti, přesněji syny. Ti dostávali vynikající vzdělání a stávali se obvykle dědici velkého majetku i dědičných poct a titulů. Dokonce jeden císař z období Tří království ve třetím století n. l. byl údajně adoptovaným vnukem eunucha. Na rozdíl od všeobecně vžitých představ značné množství eunuchů mělo rodiny, které se téměř v ničem nelišily od tradičních.

Konec eunuchů v Číně

Počet eunuchů se podstatně snížil za mandžuské dynastie Čching (1644 až 1912). Faktem zůstává, že i přes stále menší roli instituce eunuchů v Číně přežívala až do dvacátého století do posledního čínského císaře Pchu-i, tedy do roku 1912. Poslední eunuch zemřel v roce 1996.