Střelný prach

Černý střelný prach je nejstarší známou výbušninou. Jeho původ sahá do přelomu 6. a 7. století křesťanského letopočtu, kdy vznikl v dílnách taoistických mistrů jako vedlejší produkt jejich pokusů. Směs ledku, síry a dřevěného uhlí se začala používat jako výbušnina, nejprve při ohňostrojích, později, koncem doby Tchang i ve vojenství. Nejprve se střelný prach používal při výrobě zápalných šípů, v jejichž hlavici byl pomalu hořící střelný prach, který zapaloval předměty, na něž šíp dopadl. Později se začaly používat rakety. V době Sung se začalo střelného prachu používat v prvních střelných zbraních. První děla nebyla nic jiného, než dutý bambudový stvol, až v době konce vlády Jižních Sungů se začala používat děla kovová. Tuto techniku zdokonalili Mongolové, když si ověřli účinnost střelného prachu při explozi vojenského skladiště v Jang-čou (Yangzhou), kterého se při svém vojenském tažení zmocnili. V průběhu 13. a 14. století se používání střelného prachu dostalo postupně přes Střední Asii do Evropy. Jedním z prvních Evropanů, kdo destruktivního účinku střelného prachu využil byl Jan Žižka.