Nebeská tkadlena a Pasáček buvolů

Tento příběh o věrné lásce si dodnes vyprávějí lidé nejen v Číně, ale i na celém Dálném východě. Jeho hrdiny jsou Nebeská tkadlena a Pasáček buvolů.

Nebeská tkadlena, krásná a chytrá dívka byla vnučkou Tchien-tiho, Nebeského císaře, podle jiných byla její babičkou vládkyně západu, mocná Si Wang-mu. Ať tomu bylo jakkoli, žila Nebeská tkadlena na břehu Stříbrné řeky, jak říkají Číňané Mléčné dráze, a se šesti staršími sestrami tkala na svém stavu nádherné hedvábí z barevných oblaků, aby se obloha měla do čeho zahalit, když se jí zachtělo. Nebeská tkadlena byla ze všech dívek nejpilnější. Člunek stavu se jí jen míhal pod rukama a její dědeček, Nebeský císař, si ji nemohl vynachválit.

Na druhé straně Stříbrné řeky byl prý tehdy v těch dávných dobách ještě svět lidí. V něm žil v jedné vesničce mládenec, kterého potkal krutý osud. Rodiče mu záhy zemřeli a on musel snášet ústrky staršího bratra a jeho ženy, která sirotkovi dělala, co mohla nejhoršího. Když už to chlapec nemohl dál vydržet, požádal bratra, aby rozdělil jejich skromný majetek a dovolil mu odejít. Bratr ani jeho žena neměli nic proti. Dali sirotkovi starého buvola a byli rádi, že se ho zbavili.

Pasáček šel svou cestou, až našel místo, kde si postavil skromný příbytek, zoral kus půdy ležící ladem a zasel zrno. Úroda ho jakž takž uživila. Uplynuly dva roky a na chlapce začala doléhat tíha samoty. V příbytku bylo pusto a ticho, ani hlásek se tam za celý čas neozval. Dny plynuly jednotvárně, jeden jako druhý. Jediným Pasáčkovým společníkem byl starý buvol, který náhle promluvil lidským hlasem. Prozradil chlapci, že večer se půjdou do Stříbrné řeky koupat nebešťanky. Poradil mu, aby v úkrytu počkal, až dívky odloží šat, a nepozorovaně vzal červené roucho, patřící nejkrásnější z nich. Nu a pak už bude všechno snadné. Nebešťanka se nebude mít do čeho odít a nezbude jí než zůstat na zemi a stát se jeho ženou.

Pasáček buvola poslechl. Večer, když se setmělo, se skryl v houští na břehu řeky a čekal. Po chvíli se objevily nebešťanky, svlékly se a ponořily svá krásná těla, pobobající se bělostným lotosům, do průzračných vod Stříbrné řeky. Pasáček buvolů využil vhodného okamžiku, vyskočil z houští a uzmul červené roucho pohozené na břehu.

Když se dívky v řece dosyta vydováděly, vystoupily na břeh a oblékly se. Jen jedna z nich, Nebeská tkadlena, své roucho marně hledala. Družky se jí snažily pomoci, když však vypršel jejich čas, musely se vrátit na nebesa. Na břehu zůstala jen vylekaná Tkadlena, která cudně zakrývala nahotu prameny dlouhých vlasů. Pasáček k ní bez zaváhání přiskočil a řakl, že jí roucho vrátí, stane-li se jehou ženou. Nebešťanka neměla na vybranou. Kromě toho se jí pěkný mládenec na první pohled zalíbil, a tak bez dlouhého váhání svolila.

Po svatbě žili manželé spokojeně a měli se rádi. Oba pilně pracovali, Pasáček obdělával pole a žena doma tkala. A když se jim časem narodily dvě děti, chlapec a dcerka, nechybělo jim už ke štěstí vůbec nic.

Na nebesích však za čas nastala po pilné Tkadleně sháňka. Nebeský císař a Si Wang-mu brzy zjistili, kde na zemi žije a vyslali za ní jednoho z nesmrtelných s příkazem, aby ji okamžitě přivedl zpět. Matka západu se pro jistotu vydala s ním.

Když Tkadlena vyslechla příkaz Nebeského císaře, věděla, že bude muset uposlechnout. Těžce, přetěžce se loučila s milovaným mužem a dětmi. Cestou na nebesa se za nimi dlouho se slzami v očích ohlížela.

Smutný pasáček se rozhodl, že se za ženou vydá. Posadil každé dítě do jednoho košíku, košíky zavěsil na tyč, kterou si přehodil přes rameno a vydal se na cestu.

"Nemůže to přece být tak těžké," pomyslel si. "Dojdu ke Stříbrné řece, přebrodím ji a dostanu se do Nebeského paláce." Když však došel do míst, kde dříve řeka tekla, nebylo po ní ani stopy. Si Wang-mu ji přenesla, aby byla z dosahu lidí, vysoko na nebesa, kde se nyní nádherně třpytila. Obyčejnému smrtelníku však byla nekonečně vzdálená.

Pasáčkovi nezbylo než se vrátit i s dětmi domů. V dříve útulné chaloupce zavládl smutek. Obě děti i jejich otec marně naříkali a bědovali. Matku svými slzami nazpátek přivolat nemohli. Tu znenadání opět promluvil starý buvol. Svěřil se, že už má života namále a poradil Pasáčkovi, aby z něj po jeho smrti stáhl kůži, která odnese jeho i děti na nebesa. Jen co věrný buvol domluvil, padl mrtev k zemi.

Pasáček udělal, co mu řekl. Vložil děti do košíků, které zavěsil na oba konce tyče a tu si přehodil přes rameno. Protože holčička byla lehčí než chlapec, přihodil k ní velkou železnou naběračku, aby byly oba konce dobře vyvážené. Zabalili se do buvolí kůže a vznesli se vzhůru tak rychle, jako by je poháněl vítr. Než se nadáli, ocitli se mezi zářícími hvězdami a před nimi se leskla Stříbrná řeka. V dálce na druhém břehu uviděli Tkadlenu, jak sedí u stavu a pilně tká.

"Máma, máma," volaly děti a Pasáček se radoval s nimi. Všichni tři pospíchali na břeh řeky, aby se přebrodili na druhou stranu a setkali se konečně s matkou. Když však chtěli do řeky vstoupit, vynořila se znenadání odkudsi shůry velká ženská ruka. To Si Wang-mu vytáhla z vlasů zlatou jehlici a začala jí míchat vody Stříbrné řeky tak, že poklidná hladina se změnila v bouřlivý proud. Pasáček s dětmi se při pohledu na to neubránili slzám.

"Neplač tatínku," zvolala po chvíli dcerka. "Mám tady přece naběračku, vybereme vodu z řeky a přejdeme k mamince."

"Ano, ano, to je dobrý nápad! Udělejme to tak!" přidal se synek.

Otec souhlasil a všichni tři se hned dali do vybírání vody. Vybírali a vybírali, seč jim síly stačily, ale vody neubývalo. Všechno bylo marné. Nebeské tkadleně bylo souzeno žít na východním břehu Stříbrné řeky a Pasáčkovi s dětmi na západním. Jejich vzájemná láska však nakonec obměkčila i srdce obou nesmrtelných, Nebeského vládce a Matky západu. Rozhodli se, že dovolí manželům, aby se alespoň jednou za rok setkali, a to vždy večer sedmého dne sedmého měsíce na mostě, který přes řeku vytvoří straky svými křídly.

Od té doby se Pasáček a Tkadlena celý rok těší na tento okamžik setkání. Někdy Tkadlenu přemůže smutek z odloučení a teskní nad svým údělem. Tehdy na zemi drobně pršívá. Ženy ji litují a říkají: "Sestřička zase pláče."

Moře prý by dříve vyschlo a kámen zetlel, než by pominula věrná láska těch dvou. Za podzimních nocí můžeme vidět na obou stranách Stříbrné řeky-Mléčné dráhy dvě velké blikající hvězdy. Jsou to Vega-Tkadlena a Altair-Pasáček, za nimiž probleskují dvě malé hvězdičky, synek s dcerkou.

Dodnes se osud milujících se manželů, kteří musí žít delší dobu odděleně, přirovnává k osudu Pasáčka a Tkadleny.

Čínská mytologie, Čchang E je měsíční víla, Vládce Mu na návštěvě u Matky západu